Lorem quis bibendum auci Lorem gravida nibh vel velit auctor aliquet. Aenean sollicitudin, lorem quis bibendum auci elit consequat ipsutis sem nibh id elit. Duis sed odio sit amet nibh vulputate cursu. Ut enim ad minim veniam.

Follow me on instagram

© 2016 Your Business Name!

nahled

LÁSKYSTŘET | Kristý a Michal

Přáli si jediné. Vzít se s pocitem, že se poznávají. Ve všem vyřčeném, nazdobeném i sami v sobě. Kristýna s Michalem tak prožili neobyčejně obyčejný den bez neforemných sak a nicneříkajících pravidel.

Bylo pro vás složité najít místo, kde jste oslavili vaše slíbení?
Nesmírně. Hledali jsme přirozeně vypadající a uzavřený prostor s vůní přírody, trámů a cihel. Mohla to být stodola, opuštěná industriální hala nebo rozpadlá továrna. Nic takového v jižních Čechách ale není, dokonce jsme kvůli tomu svatbu o rok posouvali. A taky nám ve většině případů nevyhovoval přístup majitelů přijatelných objektů. Mrzí nás, že u nás stále frčí podivný model pronájmů „svatebních míst“, kdy si majitel klade nesmyslné podmínky a za nedrobnou úplatu dohodí kšeft vlastním dodavatelům, o které člověk vůbec nestojí. Pomalu jsme už házeli flintu do žita, když se z čistajasna objevil Statek Kloubek, kde nám jeho majitelé vyšli maximálně vstříc a rádi jsme tam nakonec strávili celý víkend.

Jak na takové celovíkendové veselí probíhaly přípravy?
To, jak bude naše oslava lásky vypadat, jsme věděli už dávno.  Toužili jsme po svatbě, ve které se poznáme, bez ponižujících her a nepadnoucího oblečení, které si lze vzít i na pohřeb. Nemusela být perfektní, ale musela dýchat pokorou.  Bylo pro nás daleko důležitější si z toho dne odnést něco niterného. Něco, co s námi bude růst. Připravit zábavu pro ostatní bylo to poslední, na co jsme se soustředili. Postupně se tak tedy rýsovala podoba dne, který voněl naší duší. A taky jsme zapojili do příprav všechny blízké. Stala se z toho tak oslava nás všech, že se máme.
 
1
 
Dle fotek jste měli kolem sebe opravdu jen ty nejbližší, je to tak?
Ano. A zpětně to považujeme za nejlepší rozhodnutí, které jsme udělali. Původně jsme měli v plánu pozvat přibližně šedesát, sedmdesát hostů, ale po velmi dlouhém zvážení jsme to stáhli na půlku. Chtěli jsme se cítit uvolněně a tzv. mezi svými. A protože se všichni v podstatě už znali, byla na svatbě úžasná atmosféra. Všichni seděli pospolu a povídali si, bavili se, později s námi tančili. Srdce se nám plní blahem, když na to vzpomínáme.

To vypadá, že se žádné pozvání „ze slušnosti“ nekonalo. Bylo to pro vás těžké ustát?
Přiznáváme, neustáli jsme nepozvání vzdálenějších rodinných příslušníků. To je jediná věc, kterou bychom udělali trochu jinak, lépe. Tak trochu jsme se tomu nešikovně vyhýbali z obavy reakce, protože tu u nás stále vládne zvláštní povinnost sezvat kde koho. Více bychom si s nimi o tom zavčasu otevřeně popovídali, rozumní důvody pochopí.

Koho jste si přizvali ke spolupráci?
V podstatě přátele. Spoustu záležitostí jsme si připravili sami v rámci svatebního projektu VĚCIčtyři. Svědkyně nevěsty nakreslila to nejbáječnější oznámení a s její pomocí vznikly v hlavě nevěsty i různé dekorace a drobnosti. Po boku nám za kamerou stála naše milá Jana Bušková, která má ten největší cit pro digitální chytání lásky, a za objektivem Honza Martinec, mistr momentu. Snubní prstýnky nám vyrobila Lenka Šváchová, která nám splnila vše, co nám na očích viděla. Šaty pro nevěstu ušila báječná Marie Mukařovská a ženich si nechal ušít sako u Friendly Suits, škoda toho infarktového předání, kdy sako k první zkoušce dorazilo až den před svatbou. Květiny, věnečky a obřadní teepee měla na starost vílí Karolína z Loukykvět, která se toho zhostila náramně. Pak bylo třeba si přivést do stodoly nábytek. Židle nám půjčila Nika Puci z Eterle, postupně vznikající svatební fundus, stoly David Štádlík z Wooden World. K tanci nám hrála kapela Jazz in flagranti, a co se týká jídla, z velké části jsme si jej připravili sami se skvělou závěrečnou pomocí kuchařek a kuchaře z českobudějovické kavárny Široko.
 
2
 
Na louce jste byli úředně oddáni, jaké to bylo?
Velmi intimní, upřímně přímé a dotýkající se našich duší. Přesně takové, jaké jsme si to vysnili. Hodně jsme nad tím přemýšleli a zvažovali několik variant. Nebylo nám jedno, jak to proběhne a co bude jeho obsahem. Chtěli jsme si ho přítomně odžít, nestáli jsme o žádné obecné plky. Ve hře tak byl i fingovaný obřad, ale nakonec jsme to zkusili oficiální cestou a i přes to, že si to vyžádalo pár cest na radnici a chvil, nelitujeme. S panem starostou jsme se předem sešli a pohovořili s ním o naší představě, které byl naštěstí nakloněn. Měsíc před svatbou jsme mu pak zaslali dlouhý mail, ve kterém jsme mu popsali, jak jsme se seznámili, co máme na sobě rádi, jaká slova v nás silně rezonují a připojili jsme i pár přání – aby nás oslovoval křestními jmény, byl neformálně oblečen a mluvil především o nás. I když nám odpověděl, že jsou naše požadavky poměrně „zvláštní“, skvěle se na nás připravil a žádná klišé nezazněla. Jeho slova doplnily i překrásné proslovy svědků a naše ručně psané sliby. Českým svatbám by nicméně velmi prospělo, kdyby se z matrik a zastupitelstev odebralo břemeno zabitých sobot a vytvořila se tu pozice profesionálních oddávajících.

Sliby? Jak jste k tomu dospěli a bylo pro vás těžké sis jej říct? Přede všemi?
Dospěli jsme k tomu úplně přirozeně. Přišlo nám, že se lidé s velkou slávou berou a při prvním problému jdou od sebe, protože za sebou necítí žádnou tíhu odpovědnosti svých slibů, když sis jej v podstatě ani nedali. Odříkal je za ně někdo jiný, jehož v životě už neuvidí, a ještě tak nějak neurčitě. Proto jsme si je chtěli sami vymyslet a pak i navzájem říct. Ze srdce, s viditelným dotekem zodpovědnosti a vším okolo, včetně slz a bouře emocí. Byl to pro nás jeden z nejsilnějších zážitků, který si sebou v životě s velkým respektem rádi poneseme. A to, že nás při tom pozorovali naši nejmilejší? Ani jeden jsme v tu chvíli nikoho dalšího nevnímali. Dívali jsme se jeden druhému do očí a opravdově si něco slibovali.
 

 

Kristý a Michal

pošlete to dál: